« Úvod | Shadow Design.cz »

Sociální kontrola a sociální deviace

Sociální kontrola a deviace(primární a sekundární), 
Anomie(anomická dělba práce, anomická sebevražda)..

Termíny sociální kontrola i deviace spolu úzce souvisí. 
Přímo jsou závislé na pojmech jako např. hodnota, norma, anomie, sankce, patologie.
Sociální deviace znamená porušení nebo podstatná odchylka od některé sociální 
normy chování nebo od skupiny norem; nerespektování požadavků, které na individuum 
nebo skupinu klade určitá norma nebo soubor norem.
Sociální kontrola představuje konfrontaci reálného chování jedince nebo skupiny s 
kolektivně sdílenými hodnotami a normami tohoto chování, průběžně prováděná 
účastníky sociální interakce. Zjišťuje deviaci od standardů společenského soužití a 
jeho regulativní mechanismus směřuje k jejich odstranění prostřednictvím sankcí.

Sociální kontrola

V původním, teoreticky nejoprávněnějším sociologickém smyslu zahrnuje nejen 
dodatečné posuzování sociální přijatelnosti či přiměřenosti určitého chování a 
případný postih, ale i výchozí informační aktivity o tom, co je považováno za žádoucí.
Anglický termín „control“, z něhož koncepce soc. kontroly vychází, má proti našemu 
jazykovému úzu širší význam: ovládání, řízení, moc přikazovat. 
Koncept soc. kontroly rozpracovali v sepětí s otázkami dominance E.A. Ross, se soc. 
problémy R.E. Park a E.W.Burgess, se sociálně-psychologickými otázkami osobní 
identity G.H Mead, s kulturními vzory G. Gurvitch, sociální skupinou G.C.Homans a 
s překonáváním deviantního chování T. Parsons. 
Sociální kontrola může probíhat, podobně jako samočinná regulace, nezáměrně a 
spontánně. Druhou stránkou sociální kontroly je proces socializace a sociálního učení. 
Jedinec bývá současně objektem i subjektem soc. kontroly. Provádí cizí a přijímá 
vlastní rozhodnutí, podrobuje se hodnocení jiných a utváří si vlastní mínění o sobě i 
ostatních. Aktivní účast v procesech sociální kontroly je spjata se sociální odpovědností. 
Její nedostatečné působení se projevuje jako snížení rozsahu zájmu a citlivosti vůči 
nežádoucím, normy a hodnoty porušujícím jevům. Všeobecná tolerance k nim je 
výrazem tzv. sociální koroze, vyúsťující obvykle v rozklad normativního systému, 
anomii. Soc. kontrola může probíhat, obdobně jako řízení, záměrně a organizovaně. 
Výkon soc. kontroly se opírá o moc, možnost realizovat vlastní rozhodnutí i přes 
případný odpor, proti vůli ostatních zúčastněných. 
sociální vliv
sociální kontrola 
Přímá a zjevná sociální kontrola
nepřímá nebo skrytá 
Působení soc. kontroly je jak následné, v laickém pojetí jednostranně postihované
 jejím ztotožňováním s evidencí, a represivní, postihované ztotožněním a 
personálním dozorem, tak preventivní a socializační. Socializující působení soc.
 kontroly je spjato s individuálním přejímáním hodnot a norem, které zprostředkovává. 
Nejvýznamnějším nástrojem soc. kontroly je jazyk. Jako prostředek moci i 
komunikace je zároveň závazným modelem soc. komunikace. Účinným prostředkem 
soc. kontroly je též neverbální komunikace, v níž paralingvistické reakce představují
 druh symbolických sankcí, ze sociálně- psychologického hlediska neméně závažných 
než sankce jiné.  

Sociální deviace

Sociologické pojetí deviace je podstatně širší než pojetí právní nebo etické. 
Sociální deviace je totiž narušením kterékoliv soc. normy, nejen normy sankcionované 
právně, nábožensky nebo morálně. Deviaci sociální (d.s.) nelze ztotožňovat s trestnou 
činností, která je pouze jednou z jejich forem, ani s protispolečenským chováním, i když 
většina forem sociálního chování pokládaných za deviantní tuto povahu obvykle má. 
Pojem sociální deviace se začal všeobecně používat v americké a britské sociologii ve
 40. letech, dříve se používaly specifičtější nebo naopak neurčitější termíny, jako 
anomie, sociální patologie, sociální desorganizace. Sociální deviace zahrnuje samozřejmě
 také všechny tyto procesy, pojem sám má však méně výrazné hodnotící konotace: 
z hlediska deviace sociální se za soc. patologické pokládají jen vysoce společensky 
nebezpečné formy deviantního chování. 
V západní sociologii se běžně rozlišuje tzv. negativní a pozitivní deviace, aby se postihlo, 
že každá odchylka od normy je deviací, tedy nejen porušení a nedodržení normy, ale také 
její přehánění a dovádění do krajnosti.  
Názory na povahu a příčiny deviantního chování jsou velmi rozmanité, a to nejen v průběhu 
vývoje, ale i v současných teoriích a v klinické nebo justiční praxi. Historicky patří ke starším 
teorie biologické a psychologické. V psychologii a psychiatrii je zavedeným pojem 
psychopatická osobnost. Co se týče psychologických teorií, je třeba klást důraz na vzájemné 
vztahy mezi konformitou platným normám a deviací v různých sociálních kontextech. 
Sociální patologie jsou výrazně sociálně diferencovány v závislosti na sociálních 
podmínkách a povaze kulturního prostředí různých tříd, vrstev a skupin lišících se podle 
majetku a moci. Významnou úlohu v úvahách o sociální patologii sehrála teorie anomie.
 Rozvinul ji E. Durkheim při studiu sebevražednosti jako sociologického jevu. 
Další  jsou: teorie delikventních subkultur
                  teorie etiketizace
Deviace primární a sekundární je rozlišení zavedené do sociologie a sociální 
psychologie E. Lemertem v úzké vazbě na  etiketizační teorii. 
Anomie
Anomie (z řečtiny a = ne; nomos = zákony) = stav společnosti, kdy přestávají platit 
zákony. Anomii můžeme chápat ve dvou významech jednak jako problematičnost cílů 
a norem jednání a jednak jako absenci sociálních vazeb mezi jednajícími. 
É.Durkheim
Pojmem anomie označil nedostatečné sociální regulace (procesy a mechanismy, 
jejichž pomocí se společnost pokouší přivést své členy k takovým způsobům chování, 
které jsou společností pozitivně hodnoceny). Podle Durkheima existují ve vědomí člověka 
dvě vědomí. Jedno vědomí sdílí člověk se svou skupinou, a proto je nikoli jeho vlastním 
vědomím, ale společností, která v něm žije a působí. Druhé vědomí v něm naopak 
reprezentuje to, co má osobní a odlišné, to, co z něj činí individuum. Všestranně se 
tyto vědomí v jedinci prolínají. Jsou to dvě protikladné síly, které nemohou narůstat 
součastně. Člověk má tedy podle Durkheima dvojí přirozenost. Tento dualismus
 trvalé vlastnosti lidské existence způsobuje vnitřní konflikty a napětí.
Dále Durkheim upozorňuje na to, že se člověk liší od zvířat tím, že není ponechán 
sám sobě (v zajetí svých smyslových potřeb, instinktů a egoistickým zájmů). Člověk 
není řízen z vnitřku, ale z vnějšku bohem nebo společností. Pouze kontrola společnosti 
ovládá zvířecí přirozenost člověka, neumožňuje ji překročit určité meze. Pokud se 
však tato kontrola naruší nebo dokonce dojde k dezintegraci sociálních norem a k
 celkové dezorganizaci společnosti, mluvíme právě o stavu anomie. Aby tento 
stav nemohl nastat, musí být hodnoty a normy přesně, adekvátně stanoveny a 
dodržovány. Jestliže tomu tak není, nastává chaos, zmatek, stav anomie, který 
vede k pocitu osamocenosti, strachu, k odchylnému jednání. V tomto smyslu je 
anomie chápána jako sociální patologický stav, “sociální nemoc”. 
Pojem anomie se u Durkheima objevil ve dvou souvislostech, nebyl tedy od 
počátku jednoznačně vymezen. Nejprve se s ním setkáváme v jeho studii o dělbě 
práce a podruhé v jeho studii “Sebevražda”.
Anomická dělba práce
Dělba práce je v jeho pojetí mnohem širší než je tomu obvyklé. Durkheim ji 
chápe jako biologický fakt. 
Základními funkcemi dělby práce jsou: 
1)  vytvářet mezi lidskými jedinci a skupinami pocit solidarity
2)  umožňuje rozvoj společenské osobnosti díky tomu, že vede ke 
specializaci. 
Dělba práce má však i své patologické formy, které je nutno prozkoumat. 
Anomie je tedy stav, který způsobuje, že dělba práce, která za normálních okolností
 vyvolává mezi jedinci a skupinami organickou solidaritu, k tomuto výsledku nevede, 
ale naopak vyvolává průmyslové a obchodní krize. 
Anomická sebevražda
Durkheim rozlišuje 3 typy sebevražd:
1)  egoistická sebevražda 2-altruistická sebevražda 3-anomická sebevražda 
R.K.Merton   
Podle Mertona je anomie problematičnost ve vztahu mezi cíli jednání a normami, 
jimiž se ten, kdo chce cílů dosáhnout, řídí. Anomie je tedy důsledkem tlaku určité 
sociální struktury na jedince, který se projevuje tím, že nutí spíše k nonkonformnímu 
jednání než konformnímu. 
Podle Mertona každá kultura definuje obecné cíle, jejichž sledování bude očekávat 
od svých členů. Součastně s těmito cíli, existují sociálně tolerované prostředky, s 
jejichž pomocí se má o dosažení daných cílů usilovat. Tam, kde jsou disproporce 
mezi požadavky sociál. struktury a konkrétním jednání dochází k odchylnému jednání,
 tedy k jednání sociálně nekontrolovatelnému. 
 
Mertonova teorie anomie je v západních sociologií považována za nejrozvinutější a 
nejvyzrálejší. Na této jeho kategorizaci bylo zkonstruováno několik škál měření anomie, 
kde nejznámější z nich je škála L. Srolea. Tato škála a Mertonova typologie jsou nejčastěji 
používány jako nástroje při měření anomie. Mertonova teorie dala velký impuls k mnoha 
emp. výzkumům k zjištění stavu anomie.

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se