« Úvod | Shadow Design.cz »

BURN OUT

Syndrom profesního vyhoření..

 

Použitá literatura

_______________

Kopřiva, K.:          Lidský vztah jako součást profese. Portál, Praha 1997.

Libigerová, E.:      Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař 79, 1999, č.4.

Potterová, B.A.:    Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Votobia, Olomouc 1997.           

Tošner, J., Tošnerová, T.: Burn-out Syndrom – Syndrom vyhoření. Pracovní sešit pro

účastníky specializačního kurzu „Řízení neziskových organizací“,

Hestia – Nadace pro rodinu, 1997.


Lidé, kteří se v rámci svého povolání angažují pro druhé, ať je to v oblasti zdravotnictví,

na krizových centrech, v sociálních službách, v soudnictví, v ústavních zařízeních

pečujících o děti, seniory, dlouhodobě nemocné nebo mentálně postižené lidi, v 

záchranných službách nebo ve školství, zpravidla v sobě mají velké nadšení a

mnoho ideálů. Na počátku jejich pracovní kariéry bývá velká chuť vydat ze sebe

maximum, prospět kvalitě života druhých lidí, a tím pozitivně ovlivnit svět. V 

kontaktu s pomáhajícími profesionály si však mnohdy klademe otázku, proč

dělají něco, co je evidentně netěší. Lidé, kteří vystudovali a nastoupili do svých

zaměstnání s vysokými cíli a s velkým osobním nasazením, prožívají rozčarování

a zklamání ze samotné reality, ze stylu práce, kde není prostor pro tvořivost, nebo

z atmosféry pracoviště, která může být prosycena pocitem zbytečnosti, marnost

a bezmoci.   Pracovník, který vyčerpá své psychické i fyzické síly, ztrácí svou

původní motivaci.Lidé, o které mu na začátku šlo, jej začnou obtěžovat, rozčilovat,

namísto zájmu o jejich potřeby k nim začne pociťovat odpor nebo úplnou

lhostejnost. Takový jedinec pravděpodobně trpí syndromem vyhoření.

 

Nikdo si nemůže být jistý, že nemůže pracovně vyhořet. Nejvíce jsou postiženi lidé,

pracující ve službách. Objevuje se u nich nejen nelibost, ale dokonce otevřené

nepřátelství vůči těm, kterým mají sloužit. Ohroženi jsou i ti profesionálové,

jejichž rozhodování rozhoduje o životě a smrti, jako je kardiochirurg, nebo

vysoký vojenský důstojník ve válečné situaci. Vyhoření zasahuje manažery,

lidi pracující v časovém stresu, jako jsou novináři, ty, kteří pracující s detaily,

jako například korektoři, lidi v nepopulárních službách, jako jsou finanční

úředníci nebo revizoři, ty, jejichž profese vyžaduje maximální soustředění,

jako jsou letoví dispečeři atd.

 

V posledních letech v odborné i populární literatuře nacházíme informace

o syndromu vyhoření.Řada lidí má nějakou představu o tom, jak tento

syndrom vypadá, často je však vnímán jako něco velmi vzdáleného, co

se děje jenom těm druhým. Jsou pracoviště, kde je tento syndrom brán

vážně, kde se mluví o tom, co lidé prožívají, kde mají pocity pracovníků

svou váhu. Celé pracovní týmy hledají optimální cestu, jak odstranit

potíže v komunikaci uvnitř zařízení i směrem ven, jak odstraňovat zbytečné

frustrace zaměstnanců, jak rozpoznávat signály hrozícího vyhoření a jak

mu předcházet. Jsou to ta pracoviště, kde je kladen důraz na vzájemný

respekt a úctu a kde je samozřejmostí rozvojová supervize pracovníků a

aktivní antistresový program. Jsou i pracoviště jiná, kde je možnost vyhoření

ignorována nebo zpochybňována, kde se neřeší, jak se zaměstnanci cítí, co by

mohlo zlepšit jejich motivaci k práci, jejich chuť překonávat překážky a

nepoddávat se pocitům bezmoci.

 

Od roku 1974,  kdy byla v USA publikována první práce o syndromu vyhoření,

vznikla řada definic, které se pokoušejí zachytit podstatu tohoto problému. Tyto

definice se různí zejména podle zvoleného úhlu pohledu, ale v některých rysech

se shodují. U vyhoření nápadně vystupují dysforické symptomy, tedy psychické

a emoční vyčerpání, únava a deprese. Důraz je kladen více na duševní symptomy

a projevy chování, než na tělesné příznaky.  Vyhoření souvisí se zaměstnáním.

Symptomy se objevují u osob, které dříve neměly žádné psychopatologické příznaky.

Snížená výkonnost v práci je důsledkem negativních postojů a chování.

 

Vyhoření je proces, který začíná dlouhodobým pracovním zatížením, které vede

k pocitům napětí, podrážděnosti a  vyčerpání. Není to však totéž, co stres. Člověk

může být ve značném stresu, a přitom může mít tento stres pod kontrolou, je schopen

na něj reagovat /coping/. Když se této kontroly vzdá přechodem do pasivity, vyhoří.

Stres je adaptační proces, který je přechodný a je doprovázen psychickými i tělesnými

příznaky. Naproti tomu vyhoření je zhroucení adaptačního procesu, které je provázeno

chronickým poklesem výkonnosti. Odlišit pracovní zátěž a burnout  můžeme až zpětně,

podle toho, zda adaptace na stres proběhla úspěšně, nebo došlo k jejímu zhroucení. 

 

Pracovní vyhoření je někdy nazýváno pracovní depresí. Některé projevy vyhoření se

depresi podobají. Deprese je však všudypřítomná, zatímco v počátečních stádiích

syndromu vyhoření jsou depresivní projevy spojeny pouze s prací. Reaktivní deprese

bývá provázena pocity viny, na rozdíl od vyhoření, které je více spojeno se zlostí a

hněvem. Je-li depresivní ladění silné a trvá-li dlouho, je třeba uvažovat o klinické depresi,

kterou posoudí a léčí odborník.

 

Vyhoření není totéž, co únava. Člověk může být zcela vyčerpán, ale neztrácí

jistotu, že jeho práce má smysl. Jakmile si může odpočinout, splatit spánkový

dluh, způsobem sobě vlastním obnovit síly /při sportu, při poslechu hudby,

provozováním nějakého koníčka, prací na zahrádce apod./, může člověk

opět s radostí a zájmem pokračovat ve své práci.U vyhoření je únava

prožívána tíživě a je provázena pocity selhání. Únava ze stereotypní práce

v továrně se rovněž liší od vyhoření. Pracovník v sériové výrobě patrně

neočekával, že se bude v práci realizovat.

 

Vyhořet mohou jen vysoce motivovaní jedinci. Vyhořet může jenom ten,

kdo hořel. Kdo plál nadšením, ideály, kdo se emočně angažoval. Lidé

bez počáteční vysoké motivace mohou zažívat stres, odcizení, depresi,

únavu nebo existenciální krizi, nemohou však vyhořet.

Jak bylo uvedeno výše, obvyklým projevem vyhoření je ztráta zájmu o

klienty, odtažitost a cynismus, negativní až nepřátelské postoje. Pokud

člověk ztratí jistotu, že jeho práce má smysl, že může něco nového tvořit

a být užitečný, že směřuje ke smysluplnému cíli, ztrácí zájem, slábne,

začíná trpět různými potížemi, které zasahují oblast psychickou, fyzickou

i sociální.

 

Negativní emoce patří k normálnímu životu, avšak lidé, kteří jsou ve stadiu

vyhoření, je pociťují tak často, že se u nich negativní emoční stav stane

chronickým. I když každá osoba reaguje a prožívá jinak, většinou nejprve

přichází silná frustrace, která vede ke vzteku. Později následuje úzkost

a strach, a potom depresivní ladění až zoufalství. Frustrace, čili překážka

v dosahování cíle, může být prospěšná, protože nutí člověka tvořivě

přemýšlet a hledat alternativní způsoby řešení problému, které by mu

pomohly překážku zdolat nebo obejít. Může to být cesta dobrého

seberozvoje a osobního růstu. Pokud je frustrace stále přítomná,

pokud pracovník znovu naráží na nezdolatelnost překážky, stane se

mu zdrojem pocitu marnosti. Neustávající pocit marnosti je raným

příznakem vyhoření. Když frustrace vzniká převážně z  pracovních

podmínek, často vyvolá intenzivní pocit nespokojenosti se zaměstnáním.

Někteří lidé trpící vyhořením považují za příčinu svých frustrací  své

vlastní nedostatky. V krajním případě propadají pocitům viny a jejich

sebeobviňování se může překlopit až k hořkému boji proti vlastnímu já.

Pocity viny oslabují sebedůvěru a připravují půdu pro depresi.

 

Negativní emoce charakteristické pro pracovní vyhoření se samozřejmě

projeví  v mezilidských vztazích. Pocit citové vyprahlosti komplikuje kontakt

s lidmi, a to jak na pracovišti, tak doma. Dojde-li ke konfliktu, vyhořelý

jedinec obvykle reaguje emočním výbuchem, nebo intenzivním nepřátelstvím.

Tyto reakce znemožňují normální komunikaci jak s kolegy, tak s nejbližšími

lidmi. Náladovost a podrážděnost, které se náhle začnou projevovat u

člověka, u něhož se dříve tyto kvality neobjevovaly, signalizují hrozící

vyhoření. Člověk je v takovém emočním napětí, že jej sebemenší podnět

vyvede z rovnováhy. Tato situace bývá přirovnávána k přetíženému

elektrickému okruhu. Každý nový, byť nepatrný, požadavek na energii

vyhodí pojistky. V takovém stavu není místo pro toleranci a trpělivost,

bez nichž se nedá pracovat s lidmi. Zhoršuje se atmosféra pracovní, ale

i atmosféra soukromého života. Pracovní frustrace a neuspokojená potřeba

citové podpory v osobním životě mohou vést k emočnímu zhroucení.

 

Pracovní vyhoření vede také k citovému stažení, k ústupu ze společenských

styků. Na nepříznivou situaci člověk reaguje tím, že se uzavře do sebe

a vyhýbá se kontaktům. Tento projev je nejnápadnější právě v těch

profesích, kde jde o přímou práci s lidmi. Krátkodobě tak člověk ohrožený

syndromem vyhoření šetří energii, avšak tento způsob ochrany vyhoření urychlí.

Tím, že se člověk oddělí od svých přátel a kolegů, odděluje se i od toho

nejcennějšího a nejefektivnějšího zdroje síly, což je vydatná emoční podpora

okolí. Citové uzavření se může projevit nezájmem o lidské problémy a příběhy,

může se projevit dehumanizací, kdy pracovník uvažuje o problému, ne o člověku.

Citové stažení se může projevit i nepřátelstvím, nebo intelektualizací, v které se

opět ztrácí konkrétní člověk a objevuje se abstraktní úkol. Všechny tyto pokusy

získat zpět ztracenou rovnováhu vyhoření jenom urychlují.

               

Spolu s emoční vyčerpaností a zhoršujícími se mezilidskými vztahy se u jedince

trpícího nebo ohroženého vyhořením projevuje pokles fyzické odolnosti.

Ten, kdo je v neustálém napětí nebo ve stresu, snáze podlehne nachlazení,

infekcím horních cest dýchacích, chřipce, alergickým záchvatům apod.

Svalová tenze, která je přímo spojená s tenzí emoční, je příčinou bolestí zad,

šíje, bolestí hlavy. Neklid a nepříznivé vyladění zhoršují spánek. Objevují se

srdeční arytmie, záchvatovité bušení srdce, svalový třes, zvýšené pocení,

zažívací potíže. Ti, kdo trpí vyhoříváním nebo vyhořením, mají objektivně

více zdravotních problémů, než ostatní lidé.

 

Vzrůstající nepříjemné pocity se lidé snaží odstraňovat snadným způsobem .

Dochází ke zneužívání psychofarmak. Místo řešení vzniklé situace začne řada

lidí užívat léky na spaní, na uvolnění napětí, na zlepšení nálady, někteří lidé pijí

více alkoholu nebo černé kávy, než je zdrávo, někdo více kouří a někdo začne

stres zajídat. Úleva, kterou někdy chemické látky nebo nadmíra jídla přinesou,

je velmi pomíjivá. Bývá vystřídána pocity viny nebo kocovinou. Stavy úzkosti

jsou často po odeznění účinků chemických látek horší, než byly předtím.

Jmenované náhražky nejenže nepomohou zbavit se skutečných příčin nelibých

pocitů, ale přinášejí riziko závislosti. Vznik jakékoliv závislosti je jenom přítěží

pro nalezení vnitřní rovnováhy.  

 

Pokles výkonnosti je logickým vyústěním předešlého vývoje. Práce člověka

netěší, ba dokonce ho obtěžuje a vyvolává znechucení,  trpí soustředění,

chybí vytrvalost, ztrácí se vize cíle. Spolupráce s ostatními kolegy je stále

obtížnější. Tento stav vede některé jedince ke snaze práci se vyhnout.

Někteří lidé ve snaze zbavit se nutnosti uvažovat nebo se dokonce vciťovat 

do druhých, začínají lpět na pravidlech a předpisech. Pravidla mohou

poskytnout ochranný štít i před citlivými etickými otázkami. To jsou ty drobné

výmluvy typu „s tím nemohu nic dělat, protože naše instituce nedovoluje…“.

 

 Lidé většinou nepracují jen proto, aby si vydělali peníze. Očekávají zajímavé

podněty a úkoly, potřebují pocit, že jsou užiteční, že jsou v některé oblasti

skutečnými profesionály. Jestliže člověk začne prohlašovat, že nemá smysl

se snažit, že o nic nejde, že je všechno k ničemu, je žhavým kandidátem

vyhoření. Nakonec zraňující pocity vystřídá letargie. Člověk ztratil energii

potřebnou k plnému prožívání života. Vědomosti, schopnosti, nadání,

možnosti, to všechno zůstane nevyužité. Tento cyklus se jen zřídka zastaví

sám. Změna zaměstnání sama o sobě nic nevyřeší, změní se jen kulisy

vnitřního procesu.

 

Abychom mohli vyhoření předejít, nebo ho zastavit, musíme pochopit, co

udržuje motivaci. Těmi „výživnými látkami“ pro udržení vysoké motivace

jsou pozitivní důsledky dobré práce neboli „zisky“a vědomí, že je

člověk aktivním účastníkem dějství, v němž se pohybuje. Ziskem může

být pozitivní zpětná vazba od klienta /žáka, jeho rodiny/, pochvala od šéfa,

odměna finanční, anebo volné odpoledne za to, že pracovník udělá něco

nad rámec svých povinností. Člověk má zcela přirozenou tendenci opakovat

činnost, která vedla k zisku, jeho motivace k práci zůstává vysoká. Ziskem

může být i to, že něco negativního bylo odstraněno. Pokud člověk odvádí

dobré výkony a není odměněn, jeho motivace trpí. Kolegové nebo šéf

přehlédnou nebo devalvují splnění důležitého úkolu, namísto ocenění

úspěchu šéf upozorní na nepodstatnou chybu, třeba překlep ve zprávě.

Důležité je i načasování zisků. Jestliže někdo dosáhne mimořádného

úspěchu uprostřed léta a je finančně odměněn až na vánoce, není příliš

motivován k dalšímu pracovnímu úsilí. Jestliže někdo předloží pozoruhodný

zlepšovací návrh, který je uveden do praxe s latencí několika let, není

motivován, zpravidla jej to pak už ani nepotěší. Dokud máme situaci pod

kontrolou, jsme uvolnění, protože víme, jak získat odměnu a jak si počínat,

aby nevznikly nežádoucí negativní skutečnosti. Pokud nemůžeme rozpoznat

příčinné vztahy mezi naší akcí a reakcí okolí, jsme nejistí a dostáváme se k 

pocitu, že nemůžeme ovlivnit, co se kolem nás děje.

 

Pocit ztráty kontroly nad situací a pocit bezmoci jsou konečným

stadiem vyhoření. Když člověk propadne pocitu bezmoci a přestane

věřit, že záležitosti kolem sebe ovlivňuje, dostává se do velkých potíží.

Pocit bezmoci ochromuje člověka ve všem. Můžeme se dočíst o tom,

že řada vězňů v koncentračních táborech zemřela z pocitu bezmoci,

syndrom týraných žen může mít příčinu v naučené bezmocnosti, oběťmi

vlastní bezmoci jsou třeba i bezdomovci. Naučená bezmoc, jak ukázaly

výzkumy, spouští biologický sebevražedný mechanismus. Biologické

funkce se v některých případech zpomalují nebo zastavují. Tělo může

rovněž rozvinout smrtelnou chorobu. U lidí, kteří trpí depresí a cítí se

bezmocně, je větší pravděpodobnost výskytu rakoviny, než u jiných

typů lidí. Vyhoření spočívá v poraženectví a dá se změnit přístupem

„já to zvládnu“, aktivací „osobní síly“, což je přesvědčení, že alespoň

něco udělat mohy.

Významnou roli v prevenci burnout syndromu hraje dobré pracovní

prostředí, které podpoří vysoce motivovaného člověka a umožní mu

dosažení jeho cílů. Důležité je, aby pracovníci měli volnost a možnost

dělat dobře svou práci, aby cítili podporu i pobídku k lepším pracovním

výkonům. Toto spolu s dobrými kolegiálními vztahy vytváří pocit

úspěšnosti. Naopak, dlouhodobá konfrontace s nemotivujícím pracovním

prostředím vede k pocitu vlastního selhání. Ukazuje se, že právě

ocenění pracovníka je podstatnou skutečností. Pracovníci nevyhoří,

když se jim potvrzována jejich potřebnost a úspěšnost.

                  

Syndrom vyhoření se projevuje třemi skupinami symptomů. Jsou to

především psychické příznaky, k nimž patří ztráta nadšení, schopnosti

pracovního nasazení a zodpovědnosti, nechuť a lhostejnost k práci,

negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu, úniky

do fantazie, potíže se soustředěním, zapomínání, sklíčenost, pocity

bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost, pocit nedostatku uznání.

Tělesné příznaky jsou například poruchy spánku, chuti k jídlu,

vegetativní obtíže, snadná unavitelnost, vyčerpanost, zvýšená svalová

tenze, vyšší krevní tlak. V oblasti sociálních vztahů se objevuje úbytek

angažovanosti a snahy pomáhat problémovým klientům, omezení kontaktu s 

klienty a jejich příbuznými, omezení kontaktů s kolegy, nárůst konfliktů

v soukromí, nedostatečná příprava k výkonu práce. Syndrom vyhoření se

nakonec projeví v kvalitě práce, je zdrojem absentérství, nedbale

odvedené práce, fluktuace. Postižení pracovníci bývají často nemocní a

v pracovní neschopnosti déle setrvávají.

 

 

            Syndrom vyhoření se rozvíjí v pěti fázích

1/ nadšení – vysoké ideály, vysoká angažovanost

2/ stagnace – ideály se nedaří realizovat, proměňují se, požadavky klientů,

jejich příbuzných či zaměstnavatele začínají obtěžovat

3/ frustrace – klient je vnímán negativně, pracoviště představuje zklamání

4/ apatie – mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník

se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a všem aktivitám

5/ syndrom vyhoření – nastalo stadium úplného vyčerpání, ztráta

smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, ztráta schopnosti reflexe

vnitřních norem

 

Co lze udělat pro prevenci burnout syndromu

Náměty na cvičení

 

Zbavit se perfekcionismu, který je jako neustále přítomný kritický

šéf uvnitř vaší vlastní hlavy. Každý si pojmenuje, v čem je k sobě

příliš náročný, a pokusí se zformulovat, jak by k sobě mohl být benevolentnější.

Zbavovat se nejasností -pracovat na vymezení kompetencí v rámci

pracoviště, aby bylo zřejmé, co je mým úkolem a kam sahá má pravomoc.

Každý se pokusí vybavit si nedávnou pracovní situaci, která byla nejasná.

Co potřebuji pro pocit jistoty? Co mi bránilo v objasnění? Narazil jsem

na nedostatek ochoty definovat můj úkol? Pokud ano, jak šlo neagresivně

na vyjasňování pracovat?

Naučit se poskytovat v rámci pracoviště pozitivní zpětnou vazbu,

a tím podporovat a kotvit to, co je dobré, a nezdůrazňovat to, co ještě

není úplně v pořádku. Každý každému v kruhu dá pozitivní zpětnou vazbu.

/Líbí se mi tvůj humor, tvůj kontakt s klienty, chtěla bych působit

klidně jako ty…/. Učit se přijímat komplimenty. Co s námi dělají pochvaly?

<FONT face="Times

Dobrý den, četla jsem váš článek a mám malou prosbu. Píšu bakalářku o Syndromu vyhoření a nemůžu sehnat knihu od E. Libigerové, máte jí v seznamu použité literatury. Nemáte náhodou internetový odkaz, kde bych výtisk toho časopisu našla? byla bych vám moc vděčná. Děkuji, pěkný den

přidat komentář

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se