« Úvod | Shadow Design.cz »

Čarodejnice..

..tak jak tomu bylo..

Prapůvodními zakladateli tradice jsou Keltové. Ti poslední 
dubnový den zapalovali ohně. Podle nich dostal tento svátek 
název Beltine – zářící oheň. Svátkem Beltine začíná v keltském 
kalendáři světlá polovina roku (větší slunce - an ghrian mor); 
pro většinu tvorů ta lepší, vždyť je to období tepla, růstu a 
sklizně. Nejsilnějším očistným médiem je oheň. Právě ohně pálené 
na Beltine mají všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se 
nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu 
pro období nadcházející. Noc patří ještě k vládě temnot a následující 
den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je hranicí mezi dvěma 
polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi 
nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku. Mladí lidé 
ohně mohou přeskakovat, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že 
budou mezi ohni procházet. Dobytek provádějí mezi ohni za současného 
zaříkávání druidové. Tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje 
dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské 
tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.

Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do
lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti 
na počest Velké matky a Rohatého boha lesů, sexuálního zasvěcování a 
milostných her. V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na 
"dobu určitou" - na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři 
se po tomto období prostě rozešli. A určitě vás nepřekvapí, že svátek 
Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením 
dětí… Děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám 
zřejmě zbyl zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou 
či jiným stromem.
Také u našich předků se k tomuto datu vymetala nečistota z chlévů a
obydlí, vyklizené prostory se zdobily zelenými haluzemi, pokud možno 
pichlavými, zabraňujícími vstupu nečistých sil. Stavěly se máje na návsi 
i před domy pod okny nebo na dvoře a po západu slunce se pálily 
čarodějnice. V předvečer ohňových slavností obcházela mládež jedno 
hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit 
devět druhů dřeva a nikdy nesměl chybět jalovec. Hranici s panákem, 
znázorňujícím čarodějnici, zapaloval vždy muž, který se poslední ve vsi 
oženil. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem ní zaplát sedm ohňů. 
Od dohořívajících polen se pak zapalovaly pochodně, se kterými chodili 
lidé do okolních luk a polí. Tam s nimi tančili a zpívali, aby zahnali 
nečisté síly. Říkalo se, že vůdce temna, ďábel může uplatňovat svou moc 
na zemi prostřednictvím čarodějnic. Ze spojenectví s ním lidé často 
podezřívali zejména staré ženy.
Před "uhranutím" čarodějnicemi se venkované bránili různými praktikami.
Před vrata domu i chléva se například položily narýpané drny. Dříve než 
mohla čarodějnice vstoupit do stavení, musela všechna stébla přepočítat, 
což jí trvalo až do rána, kdy její zlá moc pominula. Domy se kropily 
svěcenou vodou, před vrata se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se 
čarodějnice poranila. Mládenci také na zahnání čarodejnic práskali bičem 
nebo stříleli z pušek. Byla to noc, kdy se sbírají léčivé byliny, zejména 
jitrocel. Říkalo se také, že této noci se otevírá země a vydává své 
poklady. Bylo však nutné mít při sobě květ kapradí, svěcenou křídu nebo 
hostii. V první májovou neděli potom chodili mládenci s hudbou, zastavovali 
se u májek, kde bývali obdarováni, zpravidla se i tancovalo.
Noc ze 30. dubna na 1. května je také svátek i germánský - možná jste
již slyšeli pojem Valpuržina noc. Valpurga byla saská bohyně, které tradice 
připisuje patronství nad čarodějnicemi. Zajímavé je, že slovo Valpurga je 
jedním ze staročeských názvů čarodějnice. A další zajímavost - 30. duben 
je ve Španělsku a Portugalsku slaven jako svátek mrtvých. Katolická církev 
nazývá noc ze 30. dubna na 1. května nocí Filipojakubskou, na počest 
svátku apoštolů Filipa a Jakuba. Je tu však jistá nesrovnalost - svátek 
svatého Filipa a Jakuba totiž připadá až na 3. květen. Podle některých 
historiků však byl svátek na toto datum přesunut relativně nedávno. Po 
staletí se slavíval 1. května, a to zřejmě proto, aby mocní světci chránili 
tento den před temnotou pohanských obřadů. Apoštol Jakub byl jeruzalémským
 biskupem, který si svou svatost vysloužil svržením z věže jeruzalémského 
chrámu. Svatý Filip z Betsaidy také nedopadl nejlépe - byl totiž současně 
ukřižován a ukamenován.
Během filipojakubské noci se měly čarodějnice slétat na kopcích a tam
provozovat spolu se silami temnot nečisté, dokonce sexuální orgie. 
Čarodějným dopravním prostředkem bylo samozřejmě populární koště. Do 
vzduchu se na koštěti nedostanete jen tak, musíte si připravit magickou 
mast a tou si natřít tělo, zejména oblast podpaždí, krku a břicha (tedy 
zřejmě místa, kde jsou soustředěny mízní uzliny). Recept z knihy Magia
 Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného 
hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla. Kde se 
dá sehnat tuk nevinného hocha, to vám nepovím, ale pokud vím, tak za 
"letecké vize" prý může právě ten rulík zlomocný.
Proti čarodějnicím se vrcholky kopců blokovaly účelově pálenými ohni.
Ty měly osvětlit co největší část krajiny a tím čarodějnicím překazit 
jejich plány. Kdyby snad nějaká čarodějnice na kopci u ohně přece jen 
přistála, mohla být okamžitě v ohni upálena; z toho také pochází dnešní 
tradice "pálení čarodejnic". Bylo také zvykem, skákat přes žhavé uhlíky 
a tropit co největší hluk - čarodějnice se křiku a povyku bály a 
nepřiblížily se.
Původní slavnosti k oslavě svátku Beltine představovaly pro církev
všechno, co se snažila potlačovat nebo alespoň "nevidět" - lásku, sex, 
tanec a zpěv. Tohle všechno tradiční církevní slavnosti postrádaly. 
Zelenou barvu, kterou lidé dříve v tomto období oblékali na počest 
Matky Země, křesťanská církev označila jako nešťastnou, protože se 
snažila vymýtit vše, co jen trochu zavánělo něčím, co považovala za 
sexuální nevázanost. Známou církevní taktiku nahradit dřívější pohanské 
svátky nějakou novou legendou použil i komunistický režim. Zvyky téměř 
"vpálené v genech" se však nedají jen tak zakázat, proto se ohně čarodějnic 
překřtily na "ohně míru" pořádané pod záštitou SSM v předvečer 1. máje 
(nebo 5. května) - a vše bylo ideologicky v pořádku.
Pro úplnost ještě doplním stejnou taktiku křesťanské církve, která se
musela v Německu vypořádat s tradicí Valpurgy a Valpurgis Nacht. Nahradila 
ji nová svatá - Sv. Walburga, abatyše, patronka šestinedělek, rolníků, 
ochránkyně domácích zvířat, při kašli, při kousnutí psem, při vzteklině 
a proti chorobám očí. Jméno Walburga znamená "mocný hrad" či "mocná 
ochranitelka". Walburga patřila do rodiny světců. Její dva bratři 
Willibald a Wunibald se také řadí mezi světce. Walburga se narodila r. 
710 v Anglii Richardovi a Wunny z Wessexu. Vychována byla v klášteře
 Wimborne. Svatý Bonifác, bratr její matky, působil v Německu. Pozval
 Walburgu do družiny mnichů a řeholnic, kteří pomáhali s evangelizací 
Německa. Stala se řeholnicí v klášteře v Tauberbischofsheimu. Po smrti 
svého bratra Wunibalda r. 761 převzala vedení podvojného kláštera v 
Hendenheimu, který on zakládal. Svou zbožností a přesvědčivostí přispěla
 k šíření křesťanství v ještě částečně pohanském Německu. Zemřela 25. 
února 779 v Hendenheimu. V bývalém klášterním kostele, nyní evangelickém, 
stojí ještě dnes dva gotické náhrobky. Jeden patří Walburze a druhý jejímu
 bratru Wunibaldovi. Její ostatky jsou však také v Monheimu a Eichstättu,
 kde stojí překrásný kostel sv. Walburgy, dostavěný roku 1706. Její 
ostatky sem přinesl již roku 870 biskup Otgar. Jsou uloženy v podzemní
 kryptě, kde leží v kamenné schránce za železnou mříží. V tomto kostele 
je také uchováno jedno z jejích nejstarších zobrazení. Jedná se o dřevěnou 
bustu z 11. století. Řeholnice je znázorněna s korunou, žezlem a jablkem. 
Je to odkaz na její šlechtický původ. I přes svůj vznešený rod byla tato 
světice uctívána především v lidových vrstvách. Její jméno nesou nesčetné 
kostely a kaple nejen v Evropě, ale i v Americe. Také mnoho klášterů a 
měst si ji zvolilo za svoji ochránkyni. Vedle již uvedeného Eichstättu
 postupně vznikla další centra uctívání i v Sandweieru, Scheeru, 
Lambergu u Chamu, Ehrenburgu u Forchheimu a ve Walburgu v Alsasku.

Jedna zajímavost se traduje k jejímu hrobu. Na kamenné desce jejího
 náhrobku v Eichstättu se objevuje tekutá sraženina, jíž se přičítá 
léčivá moc. Zdejší lidé ji rozesílají do celého světa pod názvem Walburžin 
olej.
V jedné z nejkouzelnějších amerických pohádek se praví, že jen zlé čarodějnice jsou ošklivé, hodné jsou krásné. (V Čaroději ze země Oz to říká krásná čarodějnice Glynda). A protože spanilá čtenářko (pan Merle dovolí) jsi jistě krásná, budeš jako hodná čarodějnice létat výše, dále a rychleji.

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se