« Úvod | Shadow Design.cz »

Na hranici uznávaných práv člověka na svobodu …aneb o squattingu a vyjadřování.

  ZÁVĚREČNÁ ESEJ K LIDSKÝM PRÁVŮM

Mmj.

O squatterství formálně i neformálně…

O sporu mezi zákonem a právem člověka…


 „...celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu, celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“ 

Václav Havel, 1978


Squat je nemovitost, používaná bez právního titulu. K obsazování nemovitostí dochází z velmi různých výrazem sociálního protestu. V České republice ovšem takovéto chování snadno může být posuzováno jako trestný čin podle § 249a trestního zákona (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru). Důvodů, jež se mnohdy vzájemně překrývají. Ve vyspělých státech je často squatting


Dlouho trvalo, než byla lidská práva sepsána do takové podoby, jakou mají dnes, v roce 2010. A je jen dobře, že se obsah stále upravuje a doplňuje dle poměrů doby. Každý však ze svého úhlu pohledu může situaci vidět a mít jinak a do stávajících práv člověka, se již „nevejde“. Dejme tomu fenomén squatterství…

Dnešní Listina základních práv a svobod deklaruje rovnost lidí v důstojnosti a v právech a nezávislost státu na ideologii. Práva každého lze samozřejmě omezovat jen zákonem a při zachování základních práv a svobod. Zde při určitém pohledu vidím jakýsi milník či předěl toho, co tedy považujeme za práva člověka a jeho povinnosti.

Každý má právo na soukromí, obydlí, sebeurčení a ideovou svobodu, jakožto i svobodu myšlení, umělecké tvorby a svobodu projevu obecně. Ten, kdo chce vyhledávat a rozšiřovat ideje a informace, má na to právo, nehledě na to, že v našem státu platí zákaz cenzury. Jedno je ale mít na to práva, druhou stranou však je skutečnost, jaké si s tím dotyčný ponese následky. Už není bráněn před tím, zda jeho svobodný projev bude na škodu jemu samotnému jen proto, že není většinovou společností uznávaný, že se nejedná o prostý „standart“ a „normu“. Člověk, který chce od svého života více, než jen tuto uznávanou normu, musí překračovat mantinely a vesměs počítat s tím, že se setká (v lepším případě) s nepochopením.

           Abychom se zde nezabývali obecnými slovy, přiblížím tyto myšlenky na konkrétní problematiku již zmiňovaného squatterství. Občané mají právo podílet se na veřejné správě přímo nebo volbami zástupců, souvisí s tím i rovnost přístupu občanů k veřejným funkcím. Avšak lidé vyznávající alternativní kultury se většinou nechtějí až tak moc politicky angažovat a na druhou stranu se některým nelíbí spoléhat se na vhození volebního lístku do urny. Když se zde stále hovoří o právech, jedněmi z těch, které s touto tématikou nejblíže souvisí, jsou majetková práva jako právo vlastnit majetek a omezení práv plynoucích z vlastnictví a ochrana vlastnictví. Stále také platí pravidlo nejen lidských práv, které je o tom, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva dalšího. V legislativní úpravě se jedná o zákon č. 140/1961 Sb. Trestního zákona. 249a, který uvádí, že když někdo obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor někoho jiného a nemá na to právo, činí tak trestný čin. Dotyčný může být potrestán odnětím svobody až na dva roky nebo dostat pokutu. Snad zde můžeme podotknout, že je tedy v ČR squatting nelegální.

Zákony ale nejsou porušovány pouze squattery. Součástí Listiny základních práv a svobod je i klauzule o tom, že vlastnictví zavazuje. Vlastník, který patřičně nedbá o svůj majetek a nechává svůj objekt chátrat, porušuje zákon. Zvláštním případem pak je státní či obecní majetek, kdy se do sporu se zněním  tohoto zákona dostávají samotní veřejní zastupitelé jakožto správci majetku.

Pro samotné squattery začíná squat obsazením prázdného domu, který je dlouhodobě neudržován a nevyužíván. Dle těchto stoupenců z tohoto stavu plyne morální právo squatterů narušit vlastnické právo k domu. Toto morální právo je prý východiskem pro vnímání squattingu částečně jako politického boje. Samotné slovo "squatting" se ale v české legislativě nevyskytuje. Z právního hlediska je squatting zužován na obsazování cizího majetku, a proto byl vždy kriminalizován.  Je tedy kriminalizován zákonem z roku 1961, kdy squatting jako alternativní hnutí ještě ani neexistoval. Hnutí okolo squatů se datuje od roku 1970, kdy radikální mládež obsadila ve Frankfurtu nad Mohanem první dům. V počátcích šlo pouze o životní styl. Koncem 70. Let zastává vlastní politickou filozofii, spojenou s vymezením se vůči většinové společnosti. Můžeme si položit otázku, jaké důvody mohou lidi přimět obsadit dům?

Tento styl života bývá východiskem pro určitou skupinu ze sociálně slabých vrstev, především těch, co nemají kde bydlet. Prostory squatu mohou vyhledávat osoby sociálně slabé, pro které je to řešení bytové otázky, narkomani, kteří v neobydlených prostorách užívají drogy a nepravidelně přespávají, bezdomovci, kteří mají tento čin spojený s dočasným východiskem především na zimní měsíce. Poslední skupinu bychom mohli označit za angažované squattery, pro které není bytová otázka jediným a prioritním důvodem.

Tato skupina si vybrala squatting jako alternativní způsob bytí, (kterým se vymezuje vůči konzumnímu životu), protože se jejich individuální potřeby nevejdou do aktivit existujících norem, které legálně naše společnost nabízí.  Kulturních aktivit takového squatu je nespočet. Důležitým aspektem veškeré činnosti je její neziskovost a s ní související nezávislost na zájmech trhu v této oblasti. Známé fungující squaty např. v Berlíně, New Yorku, Paříži či Amsterodamu nabízí služby informačních center nebo např. knihovnu či rozhlasové vysílání. V Holandsku squatting není kriminalizován. Dům, který je rok neobydlen, může obsadit kdokoliv, kdo má holandské občanství, případně ve skupině lidí alespoň jeden z nich. V obsazeném objektu musí mít postel, stůl a židli. Dále platí, že squatteři nesmějí mít do 48 hodin po nastěhování konflikt se sousedy ani s policií. Vystěhování není možné do té doby, než městský úřad doloží, že budovu zbourá nebo že na daném území začne stavět. Budovy, které jsou na seznamu chráněných objektů, nemohou být vystěhovány, protože není možné je ani zbourat, ani měnit.

Od roku 1989 bylo v Česku podniknuto více než 30 pokusů o nelegální obsazení dlouhodobě nevyužívaných objektů. Většina squatů byla brzy zlikvidována, nejčastěji za asistence policie a státních orgánů. Výjimku tvořili squaty, které fungovali dlouhou dobu. V Praze především Milada, Ladronka, Sochorka a Zenklovka. V Trutnově pak hotel Varšava, v Brně Nová Zahrada. Tyto prostory tvořily prostor pro menšinovou kulturu a setkávání lidí z různých směrů a kultur, což je přínosem pro alternativu a alternativní myšlení. Někteří stoupenci prohlašují, že jejich protizákonné jednání je morální výzvou k řešení bytové krize. Upozorňování na sociální problematiku a otázku lidských práv pak může být pro někoho vedlejším přínosem squattingu. Hledě pak na to, že jsou opuštěné budovy za doby pobytu squatterů alespoň nějak udržovány.

Tento fenomén nemůžeme jednoduše přecházet i z důvodu, že na squatování již vyklizených budov se podílela nezanedbatelná část mládeže (řádově stovky lidí). Osudy těchto lidí jsou různorodé od začlenění se do legálních mantinelů společnosti po sociální propad (pro mnohé odpad). Z hlediska sociální problematiky by proto bylo záhodno mít v zásobě různé nerepresivní formy řešení a uplatňovat je již v současné době jako je celková sociální bytová politika směřující k výstavbě levného bydlení a v kulturní sféře k možnosti poskytování prostor pro svébytné alternativní kulturní aktivity. Při zvažování řešení squattingu je dobré si uvědomit i fakt, že squatteři jsou v podstatě mladými bezdomovci. Avšak pro bezdomovce u nás existují různé formy sociální pomoci, i když zdaleka ne ve všech lokalitách republiky.

Problémem České republiky je, že v mnohých otázkách týkajících se alternativní, subkulturní a menšinové kultury zastává převážně represivní politiku. To dokazují mnohé policejní zásahy a více či méně úspěšné pokusy o vyklizeních českých squatů. V roce 1997 došlo k jedinému zlegalizování squattingu u nás: squat v ulici pplk. Sochora 28 v Praze 7 byl zrušen, ale nelegální obyvatelé dostali nový prostor v ulici Za Papírnou. Policejně vyklizeno jich bylo kolem sedmi.

Pro přiblížení této problematiky ještě konkrétněji, si můžeme připomenout události, které se nedávno seběhly v našem hlavním městě po vystěhování donedávna fungujícího squatu Milada. Reakcí squatterů a anarchistů, byla říjnová protestní demonstrace nazvaná Týden nepřizpůsobivosti, která začala obsazením léta nevyužívaného prázdného domu na Praze 2., squatteři poukázali na spekulace s nemovitostmi, které jejich majitelé nechávají chátrat, zatímco rostou ceny nájmů i počty lidí, kteří nemají kde bydlet nebo provozovat kulturní aktivity. Ve vyjádření mladých vystěhovaných squatterů bylo dosti hněvu a slov o násilném vyklizení jedenáct let fungujícího kulturně-sociálního centra, které představovalo v ČR poslední místo svého druhu. Časopis A - kontra (časopis vycházející od roku 1991, nyní jako čtvrtletník. Jedná se o jediný anarchistický časopis v bývalém Československu, který je šířen oficiální sítí novinových stánků.) o tom podával podrobné informace. Party na Staroměstském náměstí a na Náměstí Republiky, realizovaná Iniciativou Freedom Not Fear byla dle jejich údajů na protest proti xenofobním tendencím a uzavírání prostoru svobody ve společnosti. Cituji: "Neustále je nám opakováno, že nějací 'nepřizpůsobiví' představují problém pro společnost. Chtěli jsme vyjádřit nejen to, že k lidem nelze přistupovat jako k problému, ale také to, že nepřizpůsobit se může být v mnoha případech správná volba. Svoboda je nepřizpůsobivá. Squatting je věcí společensky prospěšnou, ne nebezpečnou.“

Policie na této akci jednala (opět) nepřiměřeným policejním zásahem. Výsledkem bylo zřejmě až sedmdesát zadržených a mnoho zraněných. Na místě údajně nebyla žádná média, takže dokumentace zásahu je minimální. To, že se tyto akce policii nelíbí je více, než zřejmé. Represi policie jsem zažila na vlastní „oči“, když jsem se jela podívat na průběh Czechteku 2005, kdy i do nás, sedících na zemi a povídajících si, začali házet dýmovnice a slzný plyn. 

Squaty praktikují komunitní způsob života, kde má zároveň každý jedinec své soukromí. Platí zde princip solidarity. V Holandsku, Německu a Slovensku proběhly benefiční koncerty s vyjádřením sounáležitosti. Téměř všichni příznivci prohlašují: „Copak taková subkultura nemá právo na přežití?“ Squatteři jsou dnes schopni provozovat svá kulturní centra z vlastních finančních zdrojů, takže by města nemusela do jejich chodu po zlegalizování mnoho investovat, ale tím že by je alespoň z části podpořila, dala by jim šanci své aktivity rozvíjet. Mladým lidem dává možnost realizovat se jiným způsobem.

Z hlediska sociální problematiky nejsou represivní formy řešením, naopak by se dle mého názoru mělo uvažovat o uplatňování právě nerepresivních forem. Dlouhodobým řešením není ani tak podpora squattingu, ale celková sociální a bytová politika směřující např. k výstavbě dostupného bydlení. Zároveň by se dle stoupenců squattingu a lidí s alternativním smyslem pro kulturu, měl v kulturní sféře vytvořit prostor pro svébytné alternativní kulturní aktivity, nikoliv pro kulturu a životní styl akceptovaný majoritou.

Nutno ale podotknout, že jisté kroky již podnikají i jiní lidé, než ti, kterých se to konkrétně dotýká. 3. července 2009 bylo zveřejněno prohlášení z tiskové konference, kde ministr pro menšiny Michael Kocáb, oznámil, že squatteři vystěhovaní ze squatu Milada v Praze 8, budou bydlet v centru Prahy poblíž náměstí Republiky a nákupního centra Palladium.  Squatteři tak dostali k dispozici tři byty, ale i sklepní prostory, kde budou moci pořádat kulturní akce. To asi něco znamená, když někdo takhle rozhodne. Nejde o to, jestli by to udělal také každý desátý nebo stý. Kvalita většinou vítězí nad kvantitou. Domnívám se, že takovýto čin v zájmu něčeho takového je prvkem, který opravdu něco znamená a vypovídá o něčem. Podobně jako, když Radnice uvolnila spodní část domu v ulici Za papírnou, jak bylo již zmíněno výše. Za squattery se staví víc a víc lidí a je dobře, že se o tom začíná diskutovat. Články s negativní kritikou na ředitelku Ústavu pro informace ve vzdělávání P. Zieleniecovou a konkrétně to, že: „Nikdo, prostě nikdo nesmí o své vůli, bez soudního rozsudku, jen na základě svého rozhodnutí, vyklízet kohokoliv odkudkoliv!“, se objevili i v médiích, které čte „většinová“ společnost (např. Právo). Věta v uvozovkách byla převzata z internetového deníku Neviditelný pes.

Společnost se stále vyvíjí a již dnes jsou stále běžnější věci, které ještě před pár lety byly tvrdě odsuzovány (piercing, tetování apod.). Na Miladě jsem se osobně byla podívat, protože jsem se jeden čas mezi lidmi s anarchistickým smýšlením pohybovala. Osobně se mi tam hodně líbilo (i hudební akce, které se tam pořádaly). Někdo, kdo má alternativu v sobě a byť jen trochu anarchie v srdci se nedá naprosto spoutat legislativou.

Myslím si také, že by tyto lidi také potěšila, alespoň částečná kompenzace v tom, kdyby se stejně (lépe více) represivně státní složky chovaly k jiné „extremistické“ skupině. Jsem příznivcem alternativní kultury, ale jsem také realista. Na druhou stranu jsem proto velkým odpůrcem všech hnutí, které mají extrémně pravicový obsah. Ti totiž (nejen dle ochránců lidských práv) představují momentálně daleko vážnější hrozbu, než lidé, kteří si snaží užívat života dle svého a kupříkladu obsadí chátrající dům. Na toto téma se bohužel (možná ze strachu) dost často mlčí.


Inspirace

Publikace: V. Růžička, Squaty a jejich revoluční tendence, Triton 2006

Web: Akontra.cz, Squat.net apod.

Růže mají trny, demokracie squaty.

dneska se zrovna podruhé projednává u soudu, co tedy bude s dělnickou stranou, no jsem zvědav, jestli budou důkazy přesvědčivější jak minule.vždyt tohle není možný, aby něco takového stále fungovalo a nikdo to nemohl zrušit.

přidat komentář

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se